Proč těkáš, děvo, ohnivý
Když tě stíhaje hled v touze jenom hledá?
Ze sladkých-li mile zvukův
Vtipné tkáš řeči mi k roznětu jak zpěvem,
A můj shlídne tě slídivý
Zrak: tu hned zamlčíš se šveholem nyvým,
Jak bych snad ni nebyl hoden
Slúchať tvému hlasu v záchvatě nadšený.
Překvapí-li tě zas hbitý
Můj spěch, když kytary strun se liboznivých
Týká ručka to v lilijí
Lesku, anť labutí z osněžených ňader
Zpěv plyne v podechu mřivě –
Měkkém; když zudiven zde zdrvělý stojím
Z vezdejšího žití nešen
Tam k hvězdám třeplavým, kam zpěvy tvé spějí:
Sladká hned pomine hra tvá,
Jak by mnou utěšen hlas znikl ve rtu tvém.
Nazřím-li v kochavé oči
Tvé, a v tom milenou stíhaje tvou duši
Blankytu, v hluboko chci tak
Vniknouť tvého srdce, poznati bych je moh’:
(Rci přec juž, jakovou mocí
Ozbrojen zraku lesk?) tuť prchati zdají
Se před mým vezřením vždy víc,
Čím v ně pevněji hled tvůj upru touživý.
Tak se nám nebesa zdají
Tím víc se vzdalovať, čím pneme dél v ně zrak.
Tou stkvělou je-li zastřený
Záclonou nebe ráj: nedli a objeviž
Jej, té krásy jeho stopen
Bych v slastech zapomněl na tebe odpornou!