Já jednou na pole vyjda zamyšlený,
Od města, od lidí chtě být oddělený,
Tam abych sám s sebou mohl rozmlouvati,
Své srdce, a co v něm, směl vylévati.
Zanechav za sebou předměstí, zahrady,
Sylnic a lidu hřmot, věřícých ouklady,
Po lukách kráčeje k lesu jsem se blížil,
Slyše ptáčat zpěv, k němu sem hned pospíšil.
Všecko krásné bylo, zastavím se málo,
Jak se mi ještě zdá, že jest bylo ráno,
Osení vstávalo z svého zymy hrobu,
Tráva se zdvihala na jeho podobu.
Hned tu hned tam oráč s pluhem se procházel,
Rozsevač sýmě své po poli rozházel,
Ptáčkové snašeli k hnízdům sobě smeti,
Aby s svými plody tam mohli seděti.
Přišel jsem mezy tím nedaleko k lesu,
Odkud sobě chudí někdy dříví nesů,
Zaslech jsem slavíčka, jenž sobě tu zpíval,
Až se ten krásný hlas z lesa ven ozýval.
Zahřálo se ve mně srdce k veselosti,
Že jsem se y já chytil zpěvomluvnosti.