Co pohanstvo v nejvyšším vzletu svých dum
jen tušilo v dáli jak ve snu,
co toužil od pradávna Jakobův dům
v svých osudů slávě i děsnu,
co duše nám s pláčem a marně tu hledá,
když tíží ji hřích a žalostí běda,
to přinesla světu ta betlémská zvěst:
Život zjeven jest!
Ach, druhdy jsme bloudili temnem i my,
než našli jsme spásy své Betlém,
a v záhady života, v ty jeho tmy
vtip lidsky jen kmital svým světlem.
Však srdce když nejvíc se bálo a třáslo,
to světlo jak bludička bařin nám haslo;
a teď – slunce věčně nám plamení,
Kristus – smíření!
I nám sice vtisknut je časnosti ráz
a štěstí pod sluncem je zrádné;
i nám dá pocítiti život svůj mráz
a mnohé, co kvete, to zvadne.
Než, ačkoli pozemských nadějí růže
nám bouře a vichřice zlomiti může,
nám ve srdci pučí, ať všudy je zmar,
květy věčných jar.
I my ovšem dojdeme cíle svých cest,
ten spíš a ten za delší dobu,
i nám zhasnou plápoly pozemských hvězd
a skryje nás hlubina hrobu.
Než, nechať nám smrť jednou na dvéře buší,
to neplní hrůzami křesťana duši;
nám za nocí hrobu den lepší se stkví,
den to vítězství!
A proto kdož z přeludů procitls již
a okřáls v té z Betléma záři,
ty zaplesej! Byť tě pak tížil i kříž,
ty dál putuj s jasnou vždy tváří!
A světlem svých skutků to rozhlašuj všudy
a nes co svou korouhev v boje a trudy
to poselství spásy, tu vánoční zvěst:
Život zjeven jest!