Žije!

Hrob zapečetěn, k němu dali stráž, teď farizeův cech už neleká se; jen smích jim se rtů zní: Aj, Mesiáš, jenž umí bořit chrám a stavět zase!

Než, vítězný jásot on pojednou ztich a ve výkřik úžasu mění se smích, v sluch novina divná jim bije: Ten s Golgaty vstal. On žije!

A zatím učedníkův družina v svém úkrytu jen pláče a jen kvílí; vždyť Mistra zabila zášť zločinná a jim z všech nadějí jen trosky zbyly.

Tu zmlká však pláč, v hrudi tají se dech a radostný údiv šleh ze zraků všech; zvěsť vítězství nesou Marie: Hrob prázden. Smrť ta tam. Pán žije!

A dál a dále velkonoční zvěst tím zoufajícím starým světem letí a záhy v ruchu světovládných měst se Vzkříšenému slavně chrámy světí.

Duch lidstva on doufá zas v dobra tu zdar a nad hroby země, kdež děsil jen zmar, tam útěchy věnce teď vije ta víra: Hřích smířen! Pán žije!

Čas přišel sic, kdy nových tmářů voj zas chystal světlu hrob a na hrob kámen; než, Bůh si nové brance volá v boj a na vše strany šlehá pravdy plamen.

A nechať je trýzní a ubijí svět, jim pěje a plesá i mroucí jich ret, když pod meč už sklánějí šíje: Jdem k vítězství přece! Pán žije!

A jestli teď jest ničím nevěře jak druhdy farizeům ten muž kříže a posílá-li ta své žoldnéře, by jimi udolán byl pravdy Kníže,

Ó žádný jen strach; směle každý se těš, že zahyne pochybnost, odpor a lež. Svět pravdu ať na kříž si bije, ta vždy vstane z mrtvých! Pán žije!

Jen nechať po Sionu ze všech bran v svět jako hlaholným to zvučí rohem, že ze smrti nás v život přenes Pán a Bůh že živých jest, ne mrtvých Bohem;

nechť hlásá to snah našich nebeský ráz, že plápoly věčnosti sálají z nás; a jednou ať hrob si nás skryje, kde smrti tvůj osten! Pán žije!