Co našim otcům bylo neslýcháno, co vrhal druhdy svět v říš prokletí, co druhdy rouháním jen bylo zváno, to velebí teď naše století.
Teď zemi bouří děsné vzpoury jek. V boj proti Bohu vydal se náš věk a volá k nebi v zpupném burácení, že prý Boha není!
Ty dítky prachu, nicotní ti červi, prý nahlédly v ten hvězdných světů kruh a zkoumaly prý všeho žití nervy a nikde nespatřen prý tvůrčí duch;
i nechce znát víc Tvůrce svého tvor a volá davů zaslepených sbor, jak zhýralec v svých kvasův opojení, že prý Boha není!
To sobectví, jež nectí bližních práva, ni Boží ani lidské zákony; – ta vášeň, s jakouž lidstvo zaprodává se v modloslužbu bůžku mammony; –
to zříkání se všechněch svatých snah, jež svět jen se smíchem teď metá v prach; – to všecko ozvěnou je přesvědčení, že prý Boha není!
A kdyby mnohým sborům po Sionu se svlekl nedělní ten jejich háv a zrak by nahléd’ za zevní tu clonu a seznal duší pravý směr a stav, – –
ó naše hříchy, naše netečnosť ty mluvou smutnou zvěstují to dosť, i v církvích že ta vzpoura zuby cení, že prý Boha není!
Ó bratří, kdož svou duši milujete, ó pomněte, co dosud mluví Pán, jak napomíná všecky: Bděte! Bděte! A střežte pilně svého srdce stan!
Zem falešné též mívá proroky! Zkušujte duchy i jich výroky a odmítnete lež tu v rozhořčení, že prý Boha není!
Ten světa dům a jeho steré divy, – ty zákony, jež vedou dráhy hvězd, – hlas svědomí, ten soudce v srdci živý, jenž hlásá: Pravda, spravedlnosť jest, –
ten velebný žalm lidských dějů všech, ten nejhlubší všech lepších srdcí vzdech, to volá v posměvačův poblouzení: A že Boha není?! – –
Ó znejme, bratří, ctěme Hospodina, byť porušenců dav Ho zapíral, dřív, znamení než ukáže se Syna, jenž božsky žil tu, božsky umíral, –
než železný prut toho Vévody jak v střepiny roztříští národy, než ve pláč věčný rouhání se změní, že prý Boha není!
Cookies on Poetry Cove