Váš Spasitel přišel! – tak do světa shonu
zas volala radostná betlémská zvěst;
zas Ježíše vítal zvuk vánočních zvonů
a v chrámech Mu Hosanna pělo se v čest.
Nuž pějme, a kořme se Božímu hosti;
však pomněme také: Smí být na tom dosti,
jen chval našich palmy Mu na cestu stlát?
– My musíme při Něm též vytrvat!
Co velí On? Do krve zápasit s hříchem
a zapírat sebe a nésti svůj kříž,
a vítězit nad temnot odbojným pychem
a tak stavět Božího království říš.
Však stačí tu šlechetná, zbožná jen touha?
Jen sliby? Jen přání? Jen tesklení pouhá?
Tu třeba se do práce, do boje dát
a neustat, neklesat, vytrvat!
Co v církvi, co v národě pohaslých vznětů,
co žalostných trosek i z nejlepších snah,
co zapadlých hesel, co zmařených vzletů,
co vznešených zámyslů zetlelých v prach!
Proč hřbitovy tyto? Proč dosud tak malých
se domohlo vítězství Písmo a kalich?
Ach, umíme nadchnout se, umíme vzplát,
však vytrvat, o to jde, vytrvat!
Ó Vítězi kříže, tak jemný a tichý
a přece vždy rek jen a samý jen čin,
Ty stvoř si nás znovu! Sniž hrdopych lichý
a učiň si cedry z nás, ze slabých třtin!
Víc síly, té Tvojí, nechť v duši nám skane!
Víc železa do naší krve, ó Pane,
ať hlásá to život i z posledních chat,
že umíme – do konce – vytrvat!