Vstaň!

Ó jak se to v útěk ten Tesbitský dal před nepřátel hrozbou a zlostí! Ó jak ten rek z Galád pod jalovcem lkal: „Již dost je, můj Bože, již dosti!“

Že marný ved boj, že zas Bál bohem jest, to plní ho bolem, to nemůže snést; radš v hrobě chce složit své kosti. Než, přece se vzmužil. Bůh zavolal naň:

Ty vstaň! A bojovník vstal a byl statečným zas. A na hoře Oréb když stanul a po děsných zjevech když tichý pak hlas

zvěst nebeskou ve sluch mu vanul, že Hospodin sedm má tisíců svých, již před Bálem neskloní kolenou svých, – duch silen zas, slibem mu vzplanul:

Ty potírej hříchův a modlářství saň! Ty vstaň! Nuž ty, jemuž hořem se odplácí svět za lásku ti křivdy jen množe;

ty, jemuž zde život květ nadějí smet a ustlal snad Lazara lože, ty družino chudoby, strastí a běd, jež kvílíš, když Pán se ti nezjeví hned:

„Již dost je, již dost je, můj Bože!“ – ach, Hospodin žije! Tou vírou se braň a vstaň! A ty, bratře, kdož zde jak na poušti lkáš

pod jalovcem trudu a mdloby, kdo na marnost snah svých si naříkáš a na lidské hříchy a zloby, kdo hroužíš se ochable v černý jen žal,

že světu teď vévodí mammony Bál neb pověry zbílené hroby, – Ó vzmuž se a zdvihni zas svatou svou zbraň a vstaň!

A zaslechneš vždycky, kam Bůh velí, jda i ty svého Orébu vzkazky, jež zjeví, že dnes, co se záhadou zdá, přec radou je otcovské lásky.

A v hroby až zaduje vichorec ten, jenž odnese šlechetných žalostný sten a pokrytcům strhá jich masky, – pak uslyšíš: Pán chce teď věnčit tvou skráň!

Již vstaň!