Nechť velebí své slavné syny, své velduchy a reky svět; však umějí nám velké činy i naše srdce rozechvět.
Než, zda vše zlato, co se třpytí? – Jsou rekové však tiší, skrytí, jenž lidstvu v pravdě okrasou; to ti, co v mále věrni jsou.
Ti neobětují své síly za čestný řád neb za potlesk; jim neurčuje jejich píli žeň zisku nebo slávy lesk.
Jich život sebezapírání; ti trpí, hynou nevšímáni; však buď, jak buď, jim na tom dost, že konali svou povinnost.
Chceš znáti je? Pak viz ty věrné, jenž klidně cestou Boží jdou, nechť lest a šalby licoměrné i tisícův jsou zásadou.
Byť šlo i jen o maličkosti, byť svět se smál jich spravedlnosti, jim v srdcích vždy to zvučí přec: Já byl a budu poctivec.
Viz dobrých otcův, matek snahu, jich obětí, jich úsilí, by miláčkům svým šťastnou dráhu tím drsným žitím razili.
Co péče tu a lásky skutků, co modliteb a často smutku a mnohdy za vše starání jen bolné, trpké sklamání!
Viz hrdinnosť těch pracovníků, jimž Pán los těžký odkázal! Jim za vši práci místo díku den za dnem nese nový žal.
A přec duch jejich každodenně, vždy udatně, vždy nezhroženě zná volať vstříc všem útrapám: Můj Bůh to chce! Já vytrvám!
A těmto rekům zvuč, ó písni, již boj svůj vedou v zátiší a jejich ducha v zlých dnů tísni i nám dej, Pane Ježíši!
Pak nechť i hvězdy blaha blednou, nás blažiť bude v smrti jednou, že ty, jenž v mále věrni jsou, chceš poctíť věčnou okrasou!
Cookies on Poetry Cove