Velkonoce – jara vání,
velkonoce – z mrtvých vstání,
co teď bol a smrti žal?
Kvítečka se rozesmějí,
srdce ta se rozepějí;
vždyť nám Ježíš vzkříšen vstal!
Vstal, vám na vzdor, pekla moci,
jež jste věznily v své noci
Jej, jenž světlo světa byl.
Směl být život poután smrtí?
Nemožno. On pouta drtí,
aby věčně vévodil.
Jím, jenž zmučen ležel v hrobě,
zkrocen satan ve své zlobě,
přemožena smrt a tma.
Jaro vůkol zpěv svůj pěje,
jaro teď i duše hřeje;
všudy radost vládnout má.
Tak již nejsme prach jen pouhý,
dojdou cíle svaté touhy
v lidu Božím kol a kol.
A již nelká nad mrtvými
s pláčem, s nářky zoufalými
beznadějný, pustý bol.
Rovy věrných jsou teď svaty,
dočasny jen všeckny ztráty,
smrt – toť krátký jenom sen.
Dnové, léta rychle plynou,
stíny hrobu záhy minou
a pak věčný, věčný den!