Tak vlídně nyní září milost Boží
v ten život náš i v Sionský náš sad,
tak stále Bůh svá slitování množí,
by strom už třebas uschlý přece zmlad,
a proč že přece ovoce tak málo,
jež Pánu ku cti, nám by k blahu zrálo? –
Květ kazí také jeden zhoubný host:
Váhavost.
Tak často věrou nadšenou nám vzplane
ten duch náš láskou Boží dojatý
a ratolesti snah jsou obsypané
všech zbožných předsevzetí poupaty;
než, jako noční mráz když na květ padne,
tak vše to mnohdy rychle schladne, svadne! –
Kdo zmařil krásných poupat zdárný zrost?
Váhavost.
Nad hořem siroty a bídy vráskou,
když pláče blížních srdce zraněné,
v nás vřele zaproudí to svatou láskou,
jak z jara když se v kmenu míza hne;
my slzy setříť již již spěcháváme,
tu stanem – přemýšlíme – počítáme –,
až zničí lásky čerstvý letorost –
váhavost.
My při vzpomínce na svých otcův strasti
a na svobodu naši nynější –
my často chcem i svůj šart v oběť klásti
za důkaz díků na dny šťastnější;
než, mnohdy mezi čin a vřelé chtění
jen krátké chladné vstoupí okamžení
a již uloupí vděčných citů skvost –
váhavost.
Ó bratří, má již škůdců na tisíce
ten život náš a církevní náš sad
a tu by směl jej hubit ještě více
i naší vlastní netečnosti chlad? –
Jen Duchu Božímu se prodchnouť dejme,
jen srdce své na srdci Páně zhřejme
a promění se v rázných činů ctnost –
váhavost.