I letos jako z nebe jas se zdá nám tebe zdobit zas, ty útulný náš chráme. A přece, dítky milené,
nám tesklí srdce rozchvěné, jak loučit když se máme. Ty dny, jež v Božím úkolu jsme prožili tu pospolu,
ty čím že býti měly? To v srdcích vám, v tom sídle vin, chtěl roznítiti Hospodin své lásky plápol vřelý.
Nuž, zahořel tam, vzplápolal? – Vy nyní máte brát se dál v let mladých jaro krásné, – co, jestli svatý oheň ten
zlem světa bude uchvácen a udušen a zhasne? Až přiblíží se svůdně hřích a mluvou řečí lahodných
vám zalichotí jemně; až soužení a různá strast se na cesty vám bude klást jak bouřná noc tak temně;
až navěje nám do duší (– co, teď z vás nikdo netuší –) ten život sníh svých trudů, zachráníš, hloučku, mlád i stár
ten svatý slib, ten Boží žár: Já Kristu věren budu? – A to jest to, proč v chvíli tu v nás zní hlas teskných pocitů,
jak loučit když se máme. A proto, květy rodinné, štít modlitby jen jediné nad vámi pozvedáme.
Ti drazí vaši, všickni my zde lkáme vzdechy vroucími ku Pánu všeho žití: Ať zakusíte cokoli,
kéž víry svaté plápoly, kéž vaše světlo svítí! Ať zbožňuje svět zisk, jen zisk, ať doufá v klam a ve útisk
a jedná licoměrně, vás k špatnosti nic nepřinuť, vám chloubou to a heslem buď: Vždy poctivě, vždy věrně.
A ať vám štěstí vypučí neb strasti sklonit naučí ty bezstarostné hlavy, vy rcetež si: Co jest ta zem?
Jsme hosté jen a putujem a v nebi domov pravý. Tak, dítky milé, slibte teď. V tom posiluj vás, chraň a veď
ten Věčný nad hvězdami! Nám víry vzdech a srdce tluk zde splývá v jedné prosby zvuk: Bůh s vámi buď! Bůh s vámi!
Cookies on Poetry Cove