Když Pánu již se přiblížila ta velká hodina, v Getsemane když lomozila už cháska zločinná,
co učinili Jeho milí, ten hlouček zaleklý? Ach, všickni Mistra opustili a všickni utekli!
Než, sám a sám v své krve nachu když boj svůj dokonal a sokům svým když ku postrachu co vítěz z hrobu vstal,
jak uslyšeli uprchlíci triumfu slavný vzkaz, jich hlouček věrnosť slibující se k Pánu vrátil zas. – –
A dnes, kdy opět pravdy Krále svět soudí soudem svým a plémě jenom hříchů znalé chce z Něho mít svůj šprým,
kde opět s Něho ruka smělců chce strhat božství zář a rota tupých sevšednělců Mu plvá v svatou tvář, –
a dnes, kde Pilátů dost všudy, již vidí v tom svou česť, že šklebiť smí se v lidstva trudy jich vtip: Co pravda jest? –
je šik těch našich legionů prost zrády, nevděku? Ach, běda! Běda! Po Sionu vše zdá se v útěku.
V prach lhostejnosti pohozena tlí svatá kniha knih; zbroj světla jiná pohřížena v tůň spisů nečtených.
A z prázdných chrámů smutek zírá za lidem nevěrným a na bojišti kořisť sbírá jen nevěra a – Řím.
A kam že prchají ty davy, ti syni Táborů od znaků známé staré slávy, od Krista praporů?
Ach, jejich krok i srdce touží po vůni obětisk, kde zlatému se bohu slouží; ten bůh se zove: Zisk.
Před bůžkem tím co hřích? Co spása? Co cnosť a láska? – Nic. Zvěsť lepší jeho slovo hlásá: Jen peněz, peněz víc! –
Ach, Bože, kam až kles náš smělý, náš toleranční vzlet! Ach, Bože, jak jsme sevšedněli v tom běhu svých sto let! – – –
Ó lide, tak kdys věrný, statný, což víc se nevrátíš? Což cele jak syn marnotratný díl otcův utratíš?
Což zasloužil to ten Rek z nebe, že tak jím pohrdáš? Což soudu, který stihne tebe, se více nelekáš?
Ach, lide Husův, vstavší z hrobu, svých předků vyslyš vzkaz a zanech bídných hmoty robů a vrať se, vrať se zas!
A ku Kristu se shlukni zase a z prachu výš nes zrak a v nové slávě, v nové kráse se zaskví český znak.
Cookies on Poetry Cove