Ač parný byl den, celá Kostnice dnes se v úpalu před branou kupí. Jak pestrý to zástup! Tu laik, tu kněz; žen, mužů a žoldnéřů tlupy;
a na hrdých komoních rytíři skvělí, i falckrabě Ludvík, jenž dneska tu velí. Tu pojednou tichne vše, panstvo i dav, a v jediný bod míří zraky všech hlav.
Ó příšerný zjeve! Tam připraven už ční sloup, strmí hranice hrozná; a ku sloupu řetězem připoután muž, jenž plamenů muka dnes pozná.
Kat s pochopy s přípravou hotov je zcela, jen rozkazu čeká, pot stíraje s čela, zda smí tedy začíti divadlo hrůz: To bude dnes upálen kacíř Jan Hus.
„Bůh s námi! Ten odpyká těžce svůj hřích,“ tak v skupině žen jedna míní. – „Jest kacíř!“ dí slyše to hranatý mnich; „ať proklatec zahyne nyní!
Svou máť, svatou církev, jen tupil svým vzdorem a říše již nakazil bludařským morem, a ve svaté Trojici čtvrtým chtěl být. Ať peklo ho shltí; směl dále by žít?“
Však opáčně hovoří v popředí dál tří českých tam zemanů víra; hněv nad zlobou ukrutnou, hrůza a žal jim z užaslých pohledů zírá.
I žehře Jan z Chlumu: „Hle, Mistr náš drahý, a nezdrtí, Bože, tvůj blesk jeho vrahy! On upálen! Což si to zasloužil? Čím? Že chtěl, aby kraloval Kristus, ne Řím?“
Tak láska a obdiv i mstivosti jed se v zástupu střídá a stihá, a mučedník zatím, ač ztrápen a bled, zrak planoucí ku nebi zdvihá.
Hle, bludař a buřič a rouhač prý podlý – on neklne vrahům, on vroucně se modlí. Tak v muka a smrt by šel zlosyn a lhář? Vždyť obličej jeho jak anjela tvář.
Teď – okamžik jen – v oku jakýsi třpyt; to vytrysklé slzy tam stály. Snad pozdrav to byl, jímž rozechvěný cit tu žehnal své otčině v dáli.
Než, falckrabě jinak to pohnutí cení; on doufá, že vzdor nyní v lítost se mění. I přiklusal s maršálkem k hranici blíž, by promluvil k Husovi naposled již.
„Smrt čeká. Slyš naposled výstražný hlas, své církvi tak nevděčný synu! Ta teď ještě odpustí. Ještě je čas. Jen vyznej a lituj svou vinu.
Ó nevzdoruj! Odvolej lži své a bludy, tak život svůj spasíš a ctěn budeš všudy. Nuž, odvoláš? – Povol! Sic svou počne kat a při sám Bůh zhyneš jsa na věky klat.“
Ztich mluvčí. – Dav trne. Všem tají se dech; děs muky zda smělce teď zdolá? – Hus pohlédl k nebi. Pak z hluboka vzdech a velikým hlasem teď volá:
„Můj svědek jest Bůh, že jen pravdě jsem sloužil. Já Krista jen hlásal. Já po tom jen toužil, můj národ a svět Jemu k nohám by kles; a na to chci vesele zemříti dnes.“
Lid okamžik žasne. Pak zabouřil ryk: „Zhyň, kacíři, spurný a drzý!“ Jen přátelé z Čech šepcou rekovi dík a svírají meče a slzí.
Však maršálek kynul, hněv z očí mu sálá. Kat hranici zapálil. Hranice vzplála. A z plamenů zaúpěl výkřiku hlas: „Můj Ježíši, smiluj se, – smiluj a spas!“
A slyšte, teď vylévá trýzněný Čech v žalm z otčiny hrůzu své muky. On zpívá... až plamen mu v obličej šleh a umlkly velebné zvuky.
Jen potichu modlitbou mučedník kvílí – je na očích, na rtech to znát – – ještě chvíli – pak posledních bolestí záchvat a děs – – a duch muže Božího k nebi se vznes...
Již hranice hasne... Kat k pochopům stoup, by dokonal příšerné dílo. Dle daného rozkazu kácejí sloup a co na něm z mrtvoly zbylo.
A pálí a rozbíjí ostatky těla a potom, jak nelidská zloba to chtěla, by po reku zmizel i poslední stín, ten popel a prach smetli v hluboký Rýn. – –
Ať smetli! Ať zavířil radostný hluk, že svět zbaven „buřičské“ hlavy! Duch ubit se nedá. Ten s hranic a muk svá největší vítězství slaví.
A tak s mocí vítěznou z prachu se vznesl i ten, co tam v Kostnici umučen klesl. Nuž, v Boží té pravdě, již zastával on, v té stůjme, tu hajme až v smrtelný skon!
Cookies on Poetry Cove