Hle, údolí, v němž plno lidských kostí – to u řek Bábel prorok kdysi zřel. I hledí v poušť tu truchlou v ztrnulosti, tu prudký vichr mocně zahučel
a po údolí divný ruch se hostí a budí trosky ty v dav živých těl. A zahřímal hlas Boží z větru vání: Toť lidu mého smrt a z mrtvých vstání. –
Ó jestli kdo tě chápe, věštbo svatá, jsme my to, děti české rodiny, jimž obrátila Bílá Hora klatá jich vlasti zdar a slávu v ssutiny.
Než, hle, když hotovo už dílo kata, tu tvůj Duch, Bože, zavál v pustiny a nesl život v hroby naší země a z kostí mrtvých vzbudil nové plémě!
My plesáme! My děkujem ti, Pane! Nám před očima jest to jako div, že zář tvé pravdy zase u nás plane a Husův lid, kdys ubit, zas je živ.
A přec – v náš dík proč slza žalu kane? Proč zírá na nás smutek z českých niv? Ty víš: My tělem oživli a hlavou, však srdce mnohých podnes hrobkou tmavou.
Co hříchů kol a kol! Co lsti a zloby! Co bídy v lesklých hesel směsici! Co prospěchářských lží! Co mrzké mdloby svůj plášť vždy po větru jen točící!
I tam, kde heslo víry život zdobí, jak často pouze měď to zvučící! Tak vedle světla dosud temné stíny a pode kvítím plíseň umrlčiny. – –
Co činit? Tesklit jen snad duše mají? Tys, Hospodine, naše naděje! Tvůj Duch jak druhdy v prvním církve máji v pláň kostí mocně jednou zavěje
a v duši národa pak po všem kraji se velké probuzení rozchvěje a po vší vlasti vstane v novém šiku lid tvůj – lid celých Božích bojovníků!
Cookies on Poetry Cove