Tak zde jsi skonal, ty náš bohatýre! Tak zdes měl plamennou svou Golgatu! Tak odtud zahřměl po Evropě širé tvůj protest proti temnot dogmatu!
My, lid tvůj, plémě chudé teď a siré, my zbylé trosky hrozných převratů zde v duchu často, často truchlíváme; i dnes jak památku tvou poctít máme?
Hle, na tvém pomníku zde, na balvanu již na ozdoby místo nestačí. Vždyť z Čechův ti, co v službě římských manů se nemužně teď duchem nuzačí,
aj, tobě, reku slavný, na pohanu zde nakupili věnců – – z bodláčí! To vzkazů zlobných, jejichž mluva němá ti volá dnes jak druhdy: Anathema!
A druzí, jenž tvým jmenem davy vnadí, když lid náš zaúpí si v úkoru, ti reci v slovech, chlubící se rádi, že krev v nich proudí starých Táborů,
hle, vztýčili zde celé stromořadí svých slibných kdys, teď sešlých praporů a snesli plné koše květných hesel, k nimž ty však, mistře, nikdys zrna nesel.
Co zbývá nám, té hrstce zneuznané, již mořili tak dlouho v okovech? Co zmůže žár, jenž v našich srdcích plane? Čím může dnes tě slavit věrný Čech
v té zemi teď tvým katům v kořisť dané? – Ach, máme slzu jen, – jen bolný vzdech, že tak jsi trpěl pro své božské dumy a národ tvůj že dnes – – jim nerozumí!
Než, smutek tento není chabé lkání, ó není žal a pláč to zženštilý; jím, Jene z Husi, dnes a v umírání ti přísaháme u tvé mohyly:
Ať tupí Řím, ať celý svět nám brání, ať mučí nás, jak tebe mučili, my nezradíme Krista, Krále Králů! My věrni budem tvému ideálu!
Cookies on Poetry Cove