V tom světě jedno kvítko je,
krev Kristova je rosí;
a šťastný ten, kdo našel je
a v srdci svém je nosí.
Ten nezoufá, – plam naděje
mu vřele v srdci hoří,
i když se v zmaru závěje
plán za plánem mu boří.
On nehyne, když lidská lesť
a krutá křivda zraní;
on klidně zná i zlobu nésť
a láska jeho zbraní.
A byť i v slzách bolestných
stál nad miláčků hrobem
a nad troskami tužeb svých
byť truchle tesklil s Jobem,
přec za nedlouho tichne žal
a ústa, kteráž lkala,
pak dějí jen: Bůh dal, Bůh vzal,
buď jménu Jeho chvála!
A sílu tu, ten zbožný vznět,
když všudy smutno bývá,
zná skytat čarovný ten květ,
jejž křesťan v srdci skrývá.
Nuž, znáš ten kvítek nebeský,
dar Boha Slitovníka?
Řeč lidská a ret anjelský
mu „Trpělivosť“ říká.
Pod křížem Páně rozkvetá;
tam hledej ho tvá víra,
když křivdu trpíš od světa,
když bol ti duši svírá.
A budeš silen, udaten
pro všechen boj a strasti,
až zaměníš kdys kvítek ten
za palmu věčné vlasti.