Své brány otevřel rok nový a v těch se pestrý tlačí dav, a vůkol přátelskými slovy zní blahopřání na pozdrav.
Nuž, český Sionský náš sbore, jejž slyším plesat dnes i lkát, co v zemi nevěrou tak choré ti nejlepšího mohu přát?
Pro nový rok, ach, starou víru – tu dej a rozmnož tobě Bůh! Ta pěj ti v srdci píseň míru, byť kol se bořil země kruh!
Tu víru starou přeji tobě, jež pouta nikdy nekuje, jež na hříchův a vášní hrobě jen světla říš vždy buduje.
Pro nový rok, ó lide Boží, ti přeji starou naději. Ta nes tě přes trní a hloží, ta raz ti cestu závějí!
Nechť jest to naděje ta stará, ta s nebe v trudy svítící, jež v bolu, v zlobě, v smrti hárá, jakž dokázal ten v Kostnici.
Pro nový rok – co přáti více? Ach, lásku, lásku naposled. To nejskvostnější do třetice; bez lásky víra – měď a led.
Byť na slavném kdo sedal trůně, byť klenotů měl na tisíc, byť měřil všechněch záhad tůně, to bez lásky je všecko – nic.
Tu pravou přeji, svatou, starou, jak s Golgaty se skvěla v svět, jak v našich předcích s myslí jarou šla pro vlasť, pravdu krvácet.
Vše pomíjí. – I nám srp kyne bledého smrti anjela; než, neumře a nepomine, co věrná láska zasela!
Tak, bratří, sestry, putovníci, nechť s vámi v každé šlépěji tři anjelé jdou žehnající: To víra, láska s nadějí!
Ať čas nám růže v cestu stele, ať z dáli zní hlas smutných hran, tak vstupme všickni svorně, směle do nového již roku bran!
Cookies on Poetry Cove