Chcem, bratří, něco v srdci míti,
co blažilo by, hřálo nás
i pak, když naše jaro žití
nám spálí let a strastí mráz?
Chcem zaset něco v dnů svých roli,
co ještě bude v květu stát,
i pak, když na hřbitovním poli
my pod drnem už budem spát?
Chcem zanechat zde stopu blahou,
již ať by Bůh i člověk zřel,
by řek' nad zhaslou naší snahou:
To člověk dobrý tudy šel?
Pak blíž jen Slunci spravedlnosti,
ať dechne v duši nadšenou
to nejlepší, co srdce hostí,
to lásku z Boha zrozenou. –
Vše přijde v nic. Ruch vědy pilné
i proroctví kdys pomine;
však setba lásky lidumilné
ta nezajde, ta nezhyne.