Štědrovečerní sen.

Zas vánoce tu! Zas vánoce tu s tou známou, s tou milou svou tváří! Jak s hvězdného zimního blankytu i v srdcích to slavnostně září!

Kol vánočních stromků, jež samý jsou třpyt, i mládí i stáří se chystá, by oslavil vděčného Siona cit den velký, den příchodu Krista.

Nuž, vítej tu dnes, Ó vítej tu dnes, ty bujaré, husitské mlází! Co zase ti jasu a radosti snes ten večer a přátelé drazí!

Vás všecky, vás všecky dnes pozdrav tu Bůh a žehnáním těš vás vždy novým! Mně chvilku pak přejte svůj laskavý sluch, já pohádku jednu teď povím.

Byl zimní večer, všudy bílo, i zem i nebe jak by snilo; v těch hlučných jindy ulicích už lomoz města všechen ztich

a v dálné výši v řízách bílých jak zřel bys řady zvítězilých. To konaly za třpytu hvězd zas vánoce v náš svět svůj vjezd.

Dnes v domech to jak v hradech z bájí, z všech oken světla plápolají a z hrdel dítek, junů, děv tam zvučí jarý svatý zpěv.

Však jdeš-li dále ulicemi, hle, jeden dům tam temný, němý, jak strašidlo, jež v půlnoc bdí: Jsou žaláře to chmurné zdi.

Tam v tmavé cele, bídné kobě, kdež pusto, ticho jako v hrobě, se vězeň, muž, hle, s lože zdvih, jenž v poutech pyká za svůj hřích.

Sed na lože a v kraje dálné se zadívalo oko kalné. Teď zalkal; pěsť svou zatíná. Co jest mu? Ach, on vzpomíná.

Kol něho uplynulí dnové se shlukli jako žalobcové a vězeň s žalem vzpomíná na dětství léta nevinná.

Ach, vzpomíná si na své druhy a na ty milé, květné luhy a na háj, na sad, na pole, kdež čtveračil co pachole.

On vidí otce, vidí matku, jak láskou lnuli k pacholátku a jak mu žehnal jejich ret, když vysílali juna v svět.

On zří však dál, jak spustlí druzi jej vlekli v hnízda lesklé luzy, jak vrh se v zhýralosti ples, až cele v hřích a hanbu kles.

A pak – pak přišla noc ta děsná, jež hrůzou burcuje ho ze sna; prah po zlatě jsa v rozpacích a ruku klatou k vraždě zdvih.

A pak – pak s kletbou otce, matky, z nichž každý chřad, až za čas krátký je oba sklátil ve hrob žal, syn nezdárný se v žalář bral.

Tu dlí již léta, v srdci muku, ta krev mu stále barví ruku, on stále vidí její nach, a svědomí mu lká: Jsi vrah!

A dnes – dnes opět vzpomínaje, hned kvílí, hned zas hříšně laje: „Ó proč mi zasvit žití den? Jsem věčně klat! Jsem zatracen!“

Však náhle ztich jak v kámen zbájen a naslouchá jen – naslouchá jen – a srdce ztišilo svůj tluk: Muž slyší vážný zvonů zvuk.

To hlaholily z věží šera nad městem zvony svatvečera a jejich tklivý tÓn on pěl, že narodil se Spasitel.

A vězeň dosud stojí tiše jak ztrnulý a sotva dýše; tu rozchvěn prudce sebou hnul, slz proud mu z očí vyřinul.

Tak zní to v jeho žal a viny, jak zvony z blízké domoviny když poutník náhle uslyšel, jenž dlouho bloudě pouští šel.

Ó jak ten zvuk mu srdcem třese! On v dál mu jeho duši nese a muž se pohnut počal chvět: Zříť luzný výjev z mladých let.

Zří chrám, své rodné vísky Bethel; v něm plno jasu, plno světel; svou sněť jak jarní vidina strom vánoční tam rozpíná.

A kol a kol v té jeho záři se jiskří zraky sterých tváří; v ten věnec dětské družiny se mísí starců šediny.

Teď shromáždění pět se jalo. Ó jak to z hrdel zajásalo tak prostě a tak velebně o svatém dítku v Betlémě!

A když pak písně dozvučely, tu syni, dcery přednášely ten vánoční tak tklivý děj a všechněm září obličej.

Z nich pro jarost a pro nadšení, jež sálá z jeho vyprávění, tam sklízí nejbohatší dík zvlášť jeden čilý šuhajík.

Po mnohé tváři ustarané slz rosa pohnutím tam kane a ruka matky blažené mu hladí líce růměnné.

A potom vyznavač ten jarý své nadělené sbírá dary a nemůž ani vyslovit, jak dobrým, věrným vždy chce být.

V to junáčkovo srdce mladé své skvosty nyní nebe klade a se rtů zní to napořád: Ach, jak jsem šťasten, jak jsem rád!

To slyší, vidí v rozechvění, ten nešťastník tam ve vězení a hrouží se v ten krásný sen a pláče jen a pláče jen.

A kterak neměl zaplakati? Ó kterak neměl se mu dráti z muk duše jeho bolný ston? Ten šuhajík – to byl kdys on!

„Ó léta vonná, léta mladá, jak zvadla, zašla vaše vnada! Ó vraťte mi svých květů pel!“ tak trpce vězeň zaúpěl.

Již nezuří, již neproklíná, on na zem kleká, ruce spíná a oko temnem žaláře jen nebes hledá oltáře.

„Můj Bože! Ty, cos v mukách zmíral, cos ráj i lotru otevíral, i já jsem kles, ach, hrozně kles; však viz můj bol a odpusť dnes!

A chceš-li zřít, jak rád, jak stále bych tobě žil, jen tebe chvále, pak hni svou berlou královskou a vrať mi, vrať mi mladost mou!“

V tom v smutnou celu vítr fičí; všel žalářník sem chřestě klíči. Pad meteor tam s oblohy a zhas jak záblesk mátohy.

Jak když lká vichr v pustém hvozdě, tak kol to žalně stená: Pozdě! A s nebe jakby zněl pláč hvězd: Již pozdě jest! Již pozdě jest!

Však hle, co náhle se to děje? Ký čaroděj sem v žalář spěje? Co oko vězně vidělo, to všecko rázem zmizelo.

Jest jitro, vánoční hod Boží a v jizbičce na vlídném loži jsa teprv v jaru mladých let, hle, procit hošík jako květ.

Mne sobě oči, spánek stírá a úzkostlivě kolem zírá, až zvolal vesel, rozjařen: Ó chvála Bohu, byl to sen!..

A byl. Ten žalář, bol a vina, jež úpěla tak ze zlosyna, – on podobného cos kdy čet a spánek jemu v sen to spřed.

A šuhajík se zdvih a jásá; vždyť na stole – Ó jaká krása! – své dárky spatřil rozčilen, jež včera skyt mu štědrý den.

A vzpomínaje na sen cítí: Jak směl bych žal kdy způsobiti své matičce té milené? Můj Bože, nikdy, nikdy ne.

Toť pohádka má, toť moje jest báj, vy druzi a družky a známí, a jaký nám všechněm v ní halí se taj, už dávno jste uhodli sami.

To, po čem tak toužil ten v žaláři muž, nám v plném to lesku se třpytí a ať jsi kdo mlád nebo sestárlý už, nám dosud den spasení svítí.

Nuž, vesel se dnes – čas radosti jest – kdo těšíš se Siona hesly, a slibme si všickni, že v život chcem nést to světlo od betlémských jeslí.

A až nám kdys na hlavy staroby den své stříbrné nasněží kvítí, kéž nikdy nás žádného nemučí sen o zmrhaném, ztraceném žití!