Sion.

V zem českou mraky se valí a tmět se počíná, tmět; vše v příšerné stíny se halí, co jitřně se počalo rdět.

Zmlk’ chorál svobody spasné, jenž z hájů a údolí zněl; lesk českého jména, on hasne, a setřen je nadějí pel.

Tam v horstva zatmělou dáli i v rovin zde vadnoucí sad s křišťálové pohlíží skály, hle, zlatý, mohutný hrad.

Věž v oblaky černé se hrouží a vůkol ní nad plání za skřehotu zlobného krouží zas kostničtí havrani.

Na cimbuří v zářivé zbroji pod korouhví vlající zjev olbříma, anjel stojí, roh stříbrný v levici.

Zrak po kraji vůkol mu těká, kdež ze zašlých bouřlivých dob tak mnohého Husity reka se pod květem ukrývá hrob.

A olbřím vidí ty mraky, zří pověstných havranů shon, jak klovají v kalicha znaky a věští všech nadějí skon.

I hněvným v to pohledem míří, pak roh nese ke rtům mu dlaň a do síní hradu to víří: „Ó probuď se, Sione! Vstaň!“

„Střes chabosti dřímotu s oka! Cti vévody Ježíše vzkaz! Viz úklady starého soka a rázně meč Ducha jen tas!

Než v přívalu temnoty chmurné zem kalicha utone, ty, postav se přesile zpurné! Ó probuď se, Sione!“

Tak s cimbuří mocně to zvučí, až vůkol se zachvívá zem; vždy bouřněji z mraků to hučí, hrad zlatý však zůstává – – něm.

A na novo anjel ten bdělý roh válečný svírá v svou dlaň a na novo volá a velí: „Ó probuď se, Sione! Vstaň!“ – –

Nuž, hrade náš, Sione český, zda přec ještě procitneš? Zda zaplašíš havranů vřesky a prapory rozvineš?

Či navždy snad nevěra věku svým kouzlem už ovila to potomstvo husitských reků, jak Samsona Delila?

Ó procitneš! – Zbraň tvoje slavná, zbraň světla se zableskne v tmy. A víra, ta síla jen dávná tvých otců nechť z duše ti hřmí,

a marně pak útočit bude svět tento i peklo svou lstí. A zas se to vyjasní všude a Čechem být zas bude ctí!