Kde bolestí je tvému hoři rovných,
ty pýcho lidstva, muži Golgaty!
A nad kterým z tvých bolů nevýslovných
má zaplakati víc duch dojatý!
Ty's velik vším. – A přec vždy mysl trne,
když také ten tvůj osud vzpomínám,
jak bojovals své boje strastiplné
tak světem opuštěn, tak sám a sám!
Jak bylo poskrovnu těch věnců přízně,
jež miláčků tvých vděčný cit ti vil!
Kde byl kdo z tvých, když přišly doby trýzně
a spadl příval nejtemnějších chvil!
Když smuten na smrt lkal jsi v Getsemane
a pak, když vstříc tě vlekli potupám
a bili tebe v líce uplvané, –
byl's opuštěn, stál's v hrůzách sám a sám!
A nebyla to běda tvoje celá; –
i když byl's vítán, Pane, zástupům
byls přec jen hvězda velká, osamělá
svým duchem božským, velebou svých dum.
Tvé čisté srdce hříšní nechápali,
tvé světlo příliš jasné bylo tmám,
i tvoji věrní z částky jen tě znali,
ty žil jsi nepochopen, sám a sám.
Než, ty's to snes a přemoh: Bůh byl s tebou. –
My koříme se v úctě, v úžasu
a v slzách nad láskou a nad velebou,
jež září tklivě tak z tvých zápasů.
A byť i nás kdy všichni opustili,
vždy sílu vítěznou to skytne nám,
jak kráčel's ty tmou k světlu, k nebes cíli
tak světem opuštěn, tak sám a sám!