Než dozní, Pane náš, ty Reku kříže,
žal Velikého pátku po vlastech,
slyš, zvyšený teď lidu svého Kníže,
slyš jednu také prosbu, jeden vzdech:
Až po růžích i po života hloží
zde doputujem jednou také my
a pokyne nám bledý anjel Boží
a píseň smrti truchle zašumí;
až vedle přátel u lože nám stane
i jiná ještě vážná družina,
tu naše viny, hříchy oplakané
a každá zanedbaná hodina;
až jednou jako ve vichorci děsném
se počne bořit vetchá těla chýš
a každý zcela sám a sám pak klesnem
do tajuplných hlubin, v smrti říš; –
pak, Kriste, ty v té nejtemnější noci,
než prach náš sevrou hrobu okovy,
ty otevř svojí přímluvou a mocí
nám náruč Boží, ruce Otcovy.
V těch rukou duše naše nezahyne.
Ty z hrůz ji spasí s vlídnou účastí,
tak jako dobrá máť když k srdci vine
své dítě zachráněné z propasti.
Ty přenesou nás ze všech běd a tísní
a z bouří života v mír přesvatý
a tam pak slavit budem věčnou písní
tu nevýslovnou oběť Golgaty.