Zima, teskno, temno, chladna! Zemi bouře bijí v líce. Zas však přijde Vesna vnadná, mžikne jen ta kouzelnice,
a zas zkvetou hory doly, zas zpěv jara zahlaholí. Zima, teskno, temno v světě! Málo víry, málo lásky.
Kam jen hledneš, v srdci hne tě sterý bol a steré vrásky; křivdy křičí, bída tlačí, osiřelé děti pláčí.
Ale pohleď, kdo to pílí s útěch světlem v tmu těch strastí? Zjevy, o nichž báje snily? Či snad posli z věčné vlasti?
Toť lid Kristův, Boží plémě, posli světla ve tmách země. V jedné ruce lampy zlaté, v nichž plam z nebe, víra plane;
v druhé lásky růže svaté na Golgatě natrhané; tak, ať tmou, ať závějemi, putují po strastné zemi.
A kde nad drahými rovy sirota si slzy stírá a kde lkají chudé vdovy a kde bídné bolesť svírá
a kde v duši kvil se třese: „Slitujte se, slitujte se!“ – A kde zní vzdech zoufající: „Ach, již nikdo nepomůže!“ –
tam ti Páně učedníci nesou zář svou a ty růže: Pro hoře a pro úpění soucit, pomoc, potěšení.
A kde radosť žití vadla jako kvítko krutým mrazem a kde žalu noc jen vládla, tam to jitřně svitá rázem;
tam to vlídných poslů darem hřeje, kvete novým jarem. – – Rozumíš, náš každý sbore, slov těch tužbě, slov těch přání?
V době naší, ach tak choré, znáš své slavné povolání? Čím víc svou jen vedou tmáři, ty buď světlem, ty buď září!
Pravdy Boží lampy zlaté víry plam nechť vůkol šíří! S Golgaty tvé růže svaté, křivdy, svár a bol nechť smíří!
Tak, hle, každá naše četa budiž světlem, světlem světa!
Cookies on Poetry Cove