Pod starým praporem.

Zase rok nový! – Jen okamžik oddechu, jako když v táboře odpočal voj; potom však po vroucím ku Bohu povzdechu dál zase v pochod, dál v zápas a boj.

Netáhnem do pole s mečem a mlatem, ale v boj tuhý jsme voláni přec; o to jde, válčiti v nadšení svatém za pravdu, za právo, za Boží věc.

Nebo snad neslyšíš v dozvucích století hesel vždy bouřnějších divoký ryk? Nevidíš, jak proti duchů všech Knížeti k odboji jedni se sřadili v šik?

Zatím co armáda Říma již jásá, kříž jenom její že porazí tmy? – – Nuže, v čem naše, v čem naše je spása? Jakéže heslo si zvolíme my?

My budem bojovat pod starým praporem, pod tím, jenž slavně tak s Golgaty vlál. Pod tím se probit chcem nepřízní, úkorem, v duchu tom věrném, jenž v Husitech plál.

Mužně a poctivě. Soupeř ať sbírá zbraně i nekalé pro ducha seč, buďsi! My ne tak. Náš štít bude víra, Kristus náš vůdce a pravda náš meč.

Pod starým půjdem, ne zvetšelým praporem; jitřní, ne hrobový vzdouvá ho vzduch. Šumění jeho chce sionským táborem buditi sílu a život a ruch.

Láska a bratrství jsou jeho znaky, zář jejich nebledne ani v dnech zlých; znaky ty svítí i v bouře a mraky, konečné vítězství kyne jen v nich.

Tak tedy v pochod! – Pryč, chabosti nečinná! Vždy snad jen nad naší slabotou lkát? Tam kde je pravda a Bůh, tam je většina; proto nač přesily lidské se bát?

Buďme jen každý muž celý, muž pravý! Milujme bratrstvo! Svornost nás poj! Pak, ať i všecko se proti nám staví, nedbejme! – Dobře se skončí náš boj.