Mlhou a deštěm, i v slunném zas jasu,
ať bylo klidno, ať vichorec vál,
ve vetché lodici na moři času
nesly nás vlny vždy dál jen a dál.
Konečně, noc když dnes prchala temně,
přece jsme přistáli po mnohých dnech
v přístavu cizí nám, tajemné země;
na nový, neznámý vstupujem břeh.
Klade se na srdce smutek nám chladný,
zříme-li nazpět a vidíme tam
v troskách tak mnohé, co život vzal zrádný,
v hrobě ty milé, jenž zemřeli nám?...
Hlédnem-li před sebe v tajemnou dáli,
svírá nás budoucích osudů strach?
Zhašuje žáry, jež v duši nám plály,
beznaděj, úzkost, že škoda všech snah?...
Snad bychom vskutku tak lkali a mdleli?
Nikoli. Ať nám i bouř bije v líc,
vzhůru jen srdce! A krok náš buď smělý!
Vlídně kdos veliký kráčí nám vstříc.
Znáte Jej, duší svých Pána a Krále?
Tma před ním prchá. Toť Kristus, toť On.
S námi byl dosud a bude i dále.
Za Ním jen! Na věky Jeho jest trón.
Ve jménu Jeho, ať se slzou v oku
vzpomíná mnohý, co zkusil a snes,
přece jen na břehu nového roku
vztyčujem korouhev naděje dnes.
Pod tou co udolá křesťana sílu,
láska když zbraň naše, pravda náš štít?
Pod ní jen chutě zas k dalšímu dílu,
k práci i boji, jak Pán bude chtít!