Je po žních. Kosa ženců odpočala.
Zas skončen tuhé práce roční děj.
Ty, jemuž země dosti darů dala,
ač strach tě svíral, ne-li beznaděj,
co učiníš nad požatými lány?
Co nad poklady jejich, jež ti přány?
Ty dobrořeč a Bohu díky vzdej!
Vždyť On to jest, jenž svojí tvůrčí mocí
i letos činil divy nad divy,
bděl nad rodinou lidstva dnem i nocí
a nebes zář i déšť lil na nivy.
Buď Jemu tedy, Hospodinu chvála!
Však, nesplnil-li vše, co zem si přála, –
přec milionům zas skyt obživy.
Či letos v smutku sklání se tvá hlava?
Tvůj kraj – jej stihla zhouba děsivá?
Tu bouře divoká, tu vedra žhavá,
tu lijáků zas dravých záplava?
A proto lkáš: jak já mám vzdáti chválu?
Ty pokoř se! Ty rciž i ve svém žalu:
A přec je svatá, Bože, cesta Tvá!
Ať Nejvyšší svou jasnou tvář i skrýval,
a On, jenž na věky jen láska jest,
ať dopustil, že zhoubných pohrom příval
nes’ zmar a žalost do dědin i měst, –
to zkouší jen a tříbí zrno duchů;
a ve všech strastí rozvířeném vzruchu
jen požehnání cíl je Jeho cest.
My všickni pociťme: vše naše díla,
Bůh zdaru nedá-li, co prospějí?
Než v Něm též naše světlo, naše síla,
byť obzor hrozil sebe temněji.
Nuž, Hospodinu oddejme se cele
a ku předu pak zmužile a směle,
zas k nové práci s novou nadějí!