Konec všemu, rady není,
úkol dokonán;
rozbiti jsme, poraženi,
Sion ztroskotán.
Za svou kořist nás teď mají
strůjci úkorů.
Buďsi! Pro to nezoufají
děti Táborů.
Že lid Písma pozbyl cele
vše, čím oplýval?
Prapor náš vztek nepřítele
přec nám nevyrval.
Jmění, vlast nám uchvátili,
víru ale ne;
to nám těší, to nám sílí
srdce zraněné.
Zhasla hvězda Českých Bratří,
zhasla v mraku zlob;
v záři nové však ji spatří
plémě lepších dob.
Česká zem svá pouta střese
z mrtvých vstávajíc;
pak i v hrobě usměje se
ztlelá naše líc.
Nyní ještě jen stisk ruky,
„S Bohem“ naposled,
a pak dále s žalmů zvuky
do vichřice běd!
Zemská vlast nás nepozdraví,
však ta věčná přec;
tam se dočká písně slávy
český vyhnanec.