Kdo poznals, jaký oheň zla
v tom lidském srdci plápolá
a trápí tam a trýzní;
kdo cítíš s pláčem ve oku,
jak rady světa proroků
vždy v přeludy jen vyzní,
ty neklesej v žalu tom svatém a stůj!
Pán blízko – Smírce tvůj.
A jestlis bolu přetrpěl,
žes často hořem oněměl
v svém lkání k světel Otci;
a jestlis snad už zemdlen kles,
jak poutník, který bloudí kdes
na poušti v bouřné noci, –
věz, srdce jak uštvaný jelen když řve,
Pán blízko – slunce tvé!
Snad ten tě také tíží trud,
že národ tvůj tak duchem zchud
a pohrd víry věnem?
Nuž, truchli jen; však pomni též:
Ať nevěra a pověr lež,
jimž Husův lid teď plenem,
skvost za skvostem z koruny národa rvou,
Pán blízko – s pomstou svou!
Či bojů syt i naděje
zde v nové dobra trofeje
už více nechceš doufat?
A tak už zmalátněle lkáš,
jak pod jalovcem Eliáš,
když skoro chtěl si zoufat?
Ó vzmuž se! Stůj pod otců korouhví ctnou!
Pán blízko – s korunou.