Kam pohlédne Čech věků pohřbených v pláň
neb v našich dnů práci a znoj,
ach, všudy jen bouř mu burácí v skráň,
náš osud je boj a jen boj.
A přece ať v dáli se tmí to a mračí,
lid Husův on zmužile ku předu kráčí:
Sloup ohnivý vidí náš duch,
v něm k vítězství vede nás Bůh.
Ten ohnivý sloup – toť velký ten děj,
jenž z kostnické hranice vzplál
a blesků svých žár a jisker svých rej
z Čech do světa širého vál.
Ta pravda, jež z Písma jen proudí se čistá,
a bratrství, rovnost a svoboda z Krista –
toť plamů těch velebná zář,
jíž laje a spílá jen tmář.
Ten ohnivý sloup – jak povznesl on
zem kalicha z porobných běd!
Jak děsil on Řím a křižáků shon,
když Tábory do boje ved!
Jak velebně z Jednoty bratří se třpytil!
Jak dojemně vyhnancům v žal jejich svítil!
V něm Komenský, klesaje v hrob,
zřel záruku lepších zas dob.
Nuž, na ohni tom – kdo bránit nám smí? –
svou pochodeň zapal, kdos Čech!
A po vlasti dál ji směle nes v tmy,
ať světlo je ve srdcích všech,
ať Husův duch plápolem vyšlehne všudy,
a sálá nám v práce a v boje a v trudy! –
Tak platně a pro všechen věk
buď pomstěn náš kostnický rek.