Buď vroucí Hallelujah provoláno a vděčné zpěvy zvučte k výšinám! Co dlouho již zde mnohým srdcem přáno, co bylo touhou věrným rodinám,
to splněno, to nyní dokonáno: již zdvihá se tu nový vlídný chrám, jenž hlásá nade vším dnů našich trudem, hle, my lid kalicha že jsme a budem.
Co bouřných dějů přehnalo se krajem od zdejších Slavníkovcův hrdých dob! Co bojů zpustošeným českým rájem! Co po husitských rovech, hrůz a zlob!
Jak neplesat i pak, když z vin se kajem, že otevřel Bůh bývalý náš hrob a ved’ nás z něho na výsluní práva a pravda Boží zas že naše sláva!
Než, vykonala vše již víra činná tím dílem zde a díků hlaholem? Bůh velik. Smíme slavit Hospodina snad chvilkovým jen citů plápolem?
Nám, lide Boží, stavba ještě jiná je stálým nejsvětějším úkolem: My svatyň krasší chrámů všech, jež známe, dům duchovní den ze dne stavět máme.
Kde k němu stavivo? – My sami, sami, jichž věčnou skalou Pán na výsostech. Kde kněží? – Všickni my, jimž temnotami blesk posvěcení z Boha v duše šleh.
A oběti? – To jsou ty svaté plamy, jež hoří na oltářích srdcí těch, jež přemohla ta nezměrná, ta čistá, ta božská láska velekněze Krista.
Kde v boji života lid mužně stojí vždy věren Bohu v štěstí, v neštěstí; kde v moci Páně a ve světla zbroji se směle čelí tmě a neřesti;
kde láska svatá srdce k srdci pojí a bližní s bližním cítí beze lsti, – tam před očima duše oslněné ta nejskvostnější svatyně se klene.
Tu nadšeně nechť Sion všechen staví, tu dál teď buduj, sbore Libický, vždy s celým srdcem, věrně, bez únavy, s touž silou, jak ní vřel duch husitský!...
A pak až v smrti klesnou naše hlavy a necháme svých prací na vždycky, – my stanem šťastni v toho chrámu záři, kde Hospodina spatříme v tvář tváří.
Cookies on Poetry Cove