Když na cti nám utrhá nevěrcův ret,
jenž jed pro vše Kristovo chová,
a zříme-li šklebit se na nás ten svět
my sluhové Božího slova; –
když Řím, tento čtverák vždy bujarý,
své šprýmy si z „pastorů“ tropí
a dí-li, že za pruské tolary
jsme odvrhli české své kopí; –
a vlastenci dětinští tupí-li nás
a ty naše Véghy a Blažky,
když věříme, národ že povznese zas
jen práce, ne hříčky, ne frašky; –
my nesem to s úsměvem lítostným,
ať jak chtí nás viní a špiní;
ba, my na to říkáme: Odpusť jim,
vždyť nevědí, Bože, co činí.
Než, jest-li syn vlastní – buď slep jsa buď lhář –
jenž k našemu hlásí se stádci,
nám ohavnou pohanu metat chce v tvář:
Vy národa svého jste zrádci, –
pak na mstivých Pálčův a Milotův ráz,
na takových útržek spáry
zří každý ten českého Siona syn
jen s hněvným, jen s hrdým svým: Vari!
Ať rozličných duchů směr rozdílný jest,
ať ku mnohým známe se vinám,
přec ve službě vlasti bezúhonnou česť
jen padouch upírati smí nám.
Pod praporem otcův, jenž záříval v tmy
a divy znal v národě konat,
aj, pod tím jsme stáli a stojíme my
a pod tím chcem trpět i skonat.