Že chudi jsme? – Ach, pravda to;
než, jeden poklad máme;
ten, nad skvost nám, ten nad zlato
a jím se těšíváme.
Kam šlehne jeho světla lesk,
tam záře vzplane svatá,
tam mizí tma a tichne stesk,
tam blažena i chata.
A jeho drahokamů třpyt
kam padne v duší taje,
tam všecko nově počne žít,
jak náhlým kouzlem z báje.
Kde v srdcích byla pustina,
tam jasné jaro jásá,
tam rajská pučí květina,
ta nazývá se spása.
Kde bouřilo to divoce
zlých vášní rmutným vírem,
tam šumí to a šepoce
jen samým Božím mírem.
A člověk kráčí zmužile
tím labyrintem žití
a nad hlavou mu rozmile
vždy věčné hvězdy svítí.
A samá strasť a mrákota
byť v patách se mu vlekla,
on nebojí se života
ni smrti ani pekla.
Ó znáte-li ten poklad náš?
Toť Bible, Boží slovo,
jež marně pálil Koniáš
a plémě satanovo.
Hle, vlasť když vrahům byla v plen
a rozchvátány statky,
v den hrůz jen poklad skryli ten
nám otcové a matky.
Pak vrh’ nám jej sok zarytec
jak do jezera tůně;
než z hlubin běd on zářil přec
jak démant ve koruně.
A přišel krásný Boží den
v truchlícím kraji českém
a poklad z tůně vytažen
a zasvit’ novým leskem.
Ó zasvitl a zasvítí
svou pravou teprv září,
až národ s žalem pocítí,
kam dovlekli jej lháři.
Pak roztaje nám po vlastech
to ledné v duších jíní
a pak, co druhdy býval Čech,
to budou zase syni!