Vždy jen budit staré žaly,
staré, trapné záhady?
Lkát jen, jak nám rozchvátali
našich otců poklady?
Ne. – Vždyť jeden klenot dávný
zbyl nám přec z dob zlých,
drahocenný, veleslavný:
Bible, kniha knih.
Její divy – o těch víte:
Mistra Jana rekovnost;
spor, jejž vedli Táborité
za pravdu a za volnost;
síla, jakou Čech hnul světem
bojem za kalich –
to byl žár, jenž zaplál vznětem
z Bible, knihy knih.
Pak, když hoře neslýchané
vzešlo naší otčině,
kdo to učil předky štvané
trpěti tak hrdinně?
V exilu když duch jim kvílil
nebo v žalářích,
kdo je těšil, kdo je sílil?
Bible, kniha knih.
Její moc ta nepřestane.
Jest a bude světlem v tmách,
jímž vždy znovu v lidstvu vzplane
život nejsvětějších snah.
Bol a rány, které strojí
smrt a strast a hřích,
ty svým Božím lékem hojí
Bible, kniha knih. –
Jest boj duchů. Svět se chystá
na bouře a na převrat.
Tesklíš kdo, jak s vírou v Krista
neklesnout? Jak odolat? –
Neklesneme! Odoláme!
Jen ať po otcích
v pravdě za svůj klenot máme
Bibli, knihu knih!