Zřím dnes ještě starouška, jak jsem ho znal,
už vetchého jako z páry;
má na klíně lipský kancionál
a na očích okuláry.
Vždy nejradši, hle, tam u kamen
své staroby mráz si shřívá
a od začátku až po amen,
pln blaha, jen zpívá a zpívá.
I pěje a plesá, že jest si jist,
jak skroceno peklo i ďábel
a jak bude přemožen Antikrist
a jak bude poražen Bábel.
A my, drobná chasa, jsme samý sluch,
až dech se nám každému tají;
my myslíme, jakou to radosť má Bůh,
že dědečka rty to tak znají.
A když si své žalmy přezpívá,
tu srdce nám jen jen hrají;
tu pohádka z úst jeho zaznívá
a tu teprv jsme jako v ráji.
O Samsonu povídá, Jeftovi,
a David jak porazil soka;
o Husovi, o bratru Žižkovi –
a tu se mu jiskří z oka.
Tak povídával a tak si pěl
v těch svízelech sešlého stáří;
pro každého na rtech útěchu měl
a úsměv v té zbrázděné tváři.
Až jednou – my děti jak častokrát
jsme shlukly se kolem kmeta;
leč stařeček nechtěl už více nás znát
a po zpěvech bylo veta.
I zaplakal každý, kdo starouška znal.
Tak tichounce skonal jak z páry;
měl na klíně lipský svůj kancionál
a na očích okuláry.