Slyš, poutníče, v tom hlučném světa reji,
co tichá místa hrobů truchle pějí:
Jsi prach, ó člověče, a jednou zesneš
a v prach zas klesneš.
Co srdce tvé si zemských tužeb snilo,
co’s miloval, co tvou snad pýchou bylo,
to kdys tvé mroucí oko slzou zrosí
a smrt to zkosí.
Ať radostmi a štěstím Bůh tě vedl
neb ať jsi zde chléb bídy s pláčem jedl,
přece konec je: bol na smrtelném loži
a pak soud Boží.
Než, smrti, přijď, nás neděsíš svou mocí,
nám hvězdy svítí i do hrobu noci,
to zaslíbení Krista vzkříšeného, –
a my jsme Jeho.
Jen za Ním, lidé Boží, věrně za Ním,
vždy cestou víry, bratří, milováním!
Až dobojujem pak a dotrpíme,
s Ním zvítězíme!