Mlčel.

Již zahalila Jeruzalém ta nejčernější dějin noc; již soud nad svatým pravdy Králem jde konat hříchů temná moc.

Lhou svědkové křiví, všem zášť plane z očí a biskupský fanatik na Krista sočí: „Teď braň se! Zda svědků řeč nestačí? Mluv, rouhači!“

A ten, jenž zvyk si na ústrky, ač bez hříchu byl jediný, – ten, co tam stál, jak mezi vlky když beránek pad nevinný, –

zda v hněvu jak lev se nevzchopí nyní? Zda může to snést, že tak podle jej viní? Ó jakou dá odpověď? – Dal ji jim. Jak? – Mlčením.

I z jeho slov i z jeho činů tak božská svítila vždy zář, tak usmiřoval žal a vinu, že moh jej poznati i tmář.

A vše to když dovedli ďábelstvím zváti ne dav jen, i vůdcové na slovo vzatí, pak soud Boží hotov. Kdo jimi by hnul? Pán – umlknul. –

Ó srdce, cit-li v tobě dýše, ach, pamatuj, – ach pamatuj, jak Král tvůj stál tam mlčky, tiše, když svět ho dovlek na soud svůj!

Ne pravdu máš z pohodlí dávati v sázku, než, chtěl-li by přehlušit vlídnost a lásku hluk hněvu a zloby, jenž v nitru ti zní, pak – umlkni.

Kdo s dobrou pří svou zlehčen, zhaněn jsi podleh zvůli drzých čel, – kdo někdy křivdou těžce raněn bys z nebe mstu již volat chtěl, –

kdo lkáš, mnohý farizej dosud že žije a dosud že láska na kříž se bije, ty pomni: Má Bůh slovo poslední a umlkni!

Však onen svatý obviněnec, jejž zavrhli jak zlosyna, jen chvilku nese z trní věnec a pak mu triumf počíná.

A den jeho přijde! A v blahu i v pláči kdo v šlépějích Kristových životem kráčí a tich nese kříž svůj a neklesá, pak – zaplesá.