Jak pyšní se dnes Jeruzalém, v svůj slavnostní jsa oděn háv! Až z Libánu a z krajů palem jej plní sterých hostí dav.
A hle, kdo s hory olivetské se ještě v houfu blíží? – Toť Pán, to slunce Nazaretské, jenž s chlumu k městu shlíží.
Tam s Moria chrám staroslavný pne čelo hrdě ku nebi. Dál skví se Judstva klenot dávný, hrad Sionský, pln veleby. –
To vše zří Pán. – Než, hle, co jest to? Proč krok ztich v houfci zadním? Aj, stanul Pán a uzřev město ach plakal, – plakal nad ním.
On za tou slávou budov hrdých a obětních všech plápolů zřel nepravosť jen srdcí tvrdých a národ svůj co mrtvolu.
A vida, jak již z dáli kráčí v zem hříšnou zhouba bledá, jen volať moh’ u svatém pláči, pln bolu: Běda! – Běda! – –
A nedávno – když na ty rumy míst svatých zabloudil můj sten – kol půlnoc vzdychala své dumy, – mne, bratří, strašný zděsil sen.
Nad zemí českou hora čněla, – svět v náhlé záři planul –, a na hoře, jež zaduněla, zjev z nebe, – Kristus stanul.
Měl za sebou až po oblaky svých zvítězilých tisíce a skoumavými hleděl zraky po vlasti reka z Kostnice.
Až k Moravě, až po Šumavu zří rozstřenou zem drahou, a vidí svítit lesk a slávu nad stověžatou Prahou.
Z niv květnatých a vonných hájů se vísky, města bělají; nad klidným spánkem českých krajů to zní jak tóny šalmají.
Jen občas slyšíš zaduněti v ten mír cval nočních vlaků, jež přes užaslé luhy letí jak zjevy divých draků.
A z černých budov mezi sady zříš sterých světel zářný trysk; toť věku páry hrdé hrady, v nichž stroje vévodí a – zisk,
v nichž dnem i nocí bez únavy vždy dýme to a plá to, v nichž tvrdých robot vzdech se taví a mění v zlato – v zlato.
A nad rovinou, nad horami, majíce kalich na čele, se rozhlížejí vážné chrámy jak bílí strážní anjelé,
již padlých reků vzpomínají, těch Božích bojovníků, a šeptať modlitby se zdají nad zemí mučedníků.
A jakých ohňostrojů blesky se hrouží tam v proud Vltavy? To zlatá Praha, klenot český, kol šíří třpytu záplavy.
Tam věd a umění jest zřídlo, tam vtip a rozmar zvoní; tam bohatýrův ducha sídlo, tam palác uměn tróní.
Tak šťasten se tu rozprostírá kraj Čechů hrdý, bohatý a s hory strmé na to zírá ten mučedlník Golgaty. –
Co cítí as? – Proč tich tak stojí jak v zármutku se mrače? Ach, Ježíš, vida zem kdys svoji, – On nad ní pláče, – pláče!
On národům i duším patří vždy hluboko až do útrob; a hle, on v zemi Českých Bratří zří – – umrlčích jen kostí hrob.
A kam mu pohled jako bleskem kraj široširý stihá, tam za zemského zdání leskem zjev příšerný se mihá.
Z těch paláců, měst, hradů, z chýše, z míst, kde zní radosť jásavá, se plazí, vzpíná výš a výše, hle, – – děsná hydra stohlavá.
A jedovaté spáry vzmachem v hruď národa se ryjí a tlamy, zvlhlé rudým nachem, krev srdcí hltem pijí.
Jest soběctví to rozkošnické, jež hůř než lačnosť vrahova vše svaté, vše, což v pravdě lidské, teď střebe z lidu Husova.
A práce, věda, poezie? Ty dál si laškují jen; a nevěra – ta v kvas ten vyje, jak supů skřek a hyén.
A ještěří ten netvor roste a ryje spár svůj hloub a dál; a v komnatách i v chýši prosté mu lupem všechen ideál.
A národ, kdys tak znamenitý, se hydře klanět velí a jásá, jejím jedem spitý: Toť Bůh tvůj, Izraeli!! – –
To vše zří s hory vyvýšené Ten, jemuž božstvím září líc, a Jeho zraky zarmoucené se zachmuřují víc a víc.
Tak dlouho v české kraje zírá a okem pátrá – hledá – a bol, – jen bol mu srdce svírá, až s pláčem kvílí: Běda!
A sotva zalkal ten Syn slávy, již mizí velebný ten zjev, i Spasitel i světlé davy, a kol – – hřmí hrozných hromů řev.
A vyroněné slzy Páně ty rostou v proudy, v řeky a přes údolí, hory, stráně se valí jezer jeky.
A města, vísky, celá země se zmítá jako v moři vrak a kvílí hříšné české plémě a v tůň kles stohlavý ten drak.
A všudy jen se hrůza valí a všudy běda, běda; a tam – hle, – olbřím z hrobů vstalý, svůj palcát Žižka zvedá – –
Já procit. – Tma a ticho kolem. – Tam s věže skuhral sejček jen. – Než, duše stenala mi bolem. – Co zřel jsem, byl to pouhý sen? –
Ó ty, kdys slavná česká země, kéž Bůh ti zhynouť nedá, až v ty tvé hříchy zahřmí temně to Jeho: Běda! – Běda! –
Cookies on Poetry Cove