Co doufat? Co činit? Nás hrstka je a nemáme přízně ni zlata; vše vzaly nám hrozné ty turnaje, v něž vedla nás církev, ta „svatá“.
Než, nejlepší smích – smích naposled. Byť pych kolem vzrůstal a vzrůstal, nám přec jeden poklad z té záplavy běd, meč kouzelný po otcích zůstal.
Když poprvé blesk jeho ocele šleh do tmy, jež světem se vlekla, tu jásali Boží andělé a třásly se základy pekla.
Jím rybáři nuzní kdys uměli si podmanit orlice RÓmy; jím světové říše se kácely, jak hříčku když obr si zlomí.
Ten meč po kostnických plamenech když Čech nesl v husitské boje, tu užaslé Evropě tajil se dech a prchaly křižácké voje.
Pak ovšem uvrhla nešťastná seč zem českou jak v ohnivé pece; než, aspoň ten posvátný kouzelný meč byl potomstvu zachráněn přece.
Ten jednou snad přece se zableskne zas, to na truc všem satana vzdorům, pak zajásá jednoho nadšení hlas tam od Sněžky k šumavským borům.
A přece snad procitne český náš lev, jenž upoután v kleci teď dříme, a švihne tlapou a vydá řev prost navždy tvých okovů, Říme!
A k zdatnosti nové se rozjaří duch národa po zemi celé a v lepší té době, jež zazáří, zas vykoná úkoly skvělé. –
Či zní snad blouznivě příliš ta řeč, an nepřítel šiky své množí? Nuž, víme, ten slavný kouzelný meč meč Ducha to jest – slovo Boží.
Toť předrahý, posvátný poklad je náš, ten z rukou kdys sionských reků rval marně Huerta i Koniáš, ten překoná zlobu všech věků.
Ten třímej jen, bratrstvo naše, tvá dlaň. Jím zmužile bojovat chceme; vždyť jest to ta naše kouzelná zbraň, tou věrně se cvičme! A bděme!
Cookies on Poetry Cove