Zvon dějin vyzvání veliké svitání,
temnoty proráží veliká zář.
Od stáje betlémské zní zpěvy nadzemské,
vichrem a vánicí svítí v svět lkající
Knížete pokoje vznešená tvář.
Ach, Králi nad Králi, věkové čekali
Tebe, Tvou lásku, Tvé žezlo, Tvou říš.
Vidiny proroků, úpění otroků,
útrapy národů toužících v svobodu –
duch lidstva vzdychal tak, přijdeš-li již.
Přišel’s. A v rozzbroje poselství pokoje
zaznělo útěšně pro všecku zem.
A co z úst anjela zem kdysi slyšela,
a zač jsi Ty, Pane, dal žití uštvané,
není a nebude zhaslým to snem.
Koho kde pozdraví pohled Tvůj laskavý,
tam v duši zmítané tiší se vír.
Do srdcí soužených, svědomí zraněných,
v strachy a úžasy, v smrtelné zápasy
přináší útěchu, sílu a mír.
Byť světem na chvíli zloby i bouřily,
Ty, Kníže pokoje, zvítězíš přec.
Nad spory, nad vzdory Tvé vlají prapory!
Slepota zástupů nezdrží v postupu
Tvé, Bože, království, – tvou, Kriste, věc!
Tak s dobrou nadějí strastných dnů závějí
cestu si razíme v nový zas rok.
Ač obzor před námi zahalen mlhami,
přec nám i v nich plane světlo, – to Tvé, Pane;
v něm jen, jen v něm vždy veď každý náš krok!