Jsme cizáci prý v českém kraji!

Jsme cizáci prý v českém kraji, my s vírou svou, my s kalichem! Tak staří škůdci o nás bájí, tak pomlouvají s posměchem.

Ó prohlédáme báj tu mstivou a odmítáme výtku lživou jen s útrpným vždy povzdechem. Ač – byť i pravdou bylo rčení,

že jsme tu cizí rostlina, – snad proto lží přec pravda není, že zjevila ji cizina? Než, v pravdě není o tom sporu,

že naší církve, našich sborů kolébkou jest jen otčina. Což ten meč Ducha – slovo Páně –, jenž Mistrem Husem blýskl v tmy, –

když národu byl vyrván z dlaně v dny bělohorské pohromy, kdo zdvih jej z prachu v lepším čase? Kdo bojuje jím podnes zase?

To náš je tábor! Jsme to my! Ta hesla Bratří, že jen vírou je v Ježíši smír svědomí a On jen že nad církví širou,

ne člověk pánem býti smí, – snad pravdy ty v nás odumřely? Kdo jimi podnes Římu čelí? To náš je Sion! To jsme my!

A tak ne vetřelci, – – my byli a jsme rod český, z ducha těch, jenž slavnou kdysi učinili zem kalicha a Písma z Čech.

Jen odkaz jejich nezrazujme! V jich duchu bojujme a stůjme vždy věrně, v poslední až dech!