Jsem evanjelík!

Jsem evanjelík! – toť čestný můj řád, má chlouba, mé po otcích věno, a sketa ten z nás, kdo by nehájil rád to dobré, to poctivé jméno!

Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych, ať má pro ně nevěra vyžilců smích, – kde pravda, tam vždy bude ctěno. Což neznáte původ můj, křestní můj list?

Tím Boží ta charta je zlatá, ta Bible, z níž vždy bude lidstvo si číst svůj řád, svoje práva tu svatá. A té její královské litery blesk

ať kamkoli šlehne svůj zářivý lesk, tam palácem světla i chata. Či ptáš se kdo, vida ten prostý můj ráz, kde předci mí zapsáni stojí?

Nuž, sečti ty chrabré, jež Kristův kdy hlas ved k svatému pro pravdu boji, to od dob, kdy mučil je Neronův kat, až k časům, kdy vítězil husitský mlat,

a ejhle, toť předkové moji. A chceš-li kdo rodinný poklad můj zřít, aj, viz zde ten kalich v mých rukou! V něm perlí se smíru a svobody třpyt,

Syn slávy jej skyt’ mi svou mukou. Kdo z lidí mé svědomí poutati smí? Aj, královské kněžstvo – to všickni jsme my, jimž srdce tu pro Krista tlukou.

Snad ptáte se, jaký v tom století třtin můj prapor, mé barvy, mé heslo? Já toužím, by lidstvo zde z popele vin jak fénix se ku světlu vzneslo.

A k pravdě a k dobru vždy nezlomně stát a třebas i život zde za bratry dát, ta česť mi je nad králů křeslo. A chcete kdo viděti otčinu mou?

Toť mučedlnická ta země, kdež válčilo s tyrany, se lží a tmou tak čacky kdys Čechovo plémě. A jednou až v té budou ve hrob mne klást,

pak druhou a slavnější naleznu vlast tam v nebeském Jeruzalémě. A proto ať směje se nadutě vstříc mé chudobě nádhera Rómy,

bychť neměl jak předci mí za skrýš tu nic než lesy a skalnaté lomy, já dovedu všecky ty úsměšky snést; mou pýchou mi skvost evanjelia jest;

co bez něho církve a dómy? A proto jsem hrd, že jsem evanjelík! Toť česť má, má chlouba, mé věno a sketa ten z nás, v němž nebudí dík

to dobré, to poctivé jméno! Ať hyzdí je Říma nám zloba a pych, ať má pro ně nevěra vyžilců smích, – kde pravda, tam vždy bude ctěno!