Je setby čas, je setby čas,
tam kolem nás to šumí jarně
a kde kdo tesklil, doufá zas
a těší se, že nesel marně
a z práce po všem naříkání
že zkvete Boží požehnání.
Ó duše, zříš, Ó duše, zříš
tu roli krasší, roli Boží,
kde pravdy, dobra, spásy říš
má rozkvetnouti v světa hloží
a pro niž druhdy v svatém boji
tak mnoho snesli předci tvoji?
Již staletí, již staletí
rozsevač Kristus světem kráčí,
chtě v žal tu radost zaseti
a niče hříchu símě dračí.
Ať zima, ať se jaro vrací,
On volá k věrným: K setbě, k práci!
Kde život pln je blaha vnad,
kde bída trápí chatrč chudou,
kde stářím omšen již dnův sad,
kde srdce dítek kyprou půdou,
i tam, kde role spustošena,
kéž ctnostmi se to rozzelená!
Čas setby je, čas setby je
po kruté na Sionu zimě!
Nuž, dřív než hrob nás přikryje,
v tu časnost věčné sejme símě.
Byť bouře žeň snad spustošily,
jen Pán když řekne: Věrni byli.