Jazyk.

Ó znáš tu mocnou živou zbraň, již dal sám Bůh ti darem, bys jí potíral hříchu saň, když ctnosti hrozí zmarem?

Ten meč, jenž často z dáli zraní a kletbu nebo požehnání v ten život lidský zarývá? Ach, znáš ji; vždyť se nazývá:

Jazyk. Když Evanjelium v světa noc kdys svitlo od Golgaty, hle, zničiť chce tu Boží moc

zášť světa svými katy. Však marně. Slovo Páně neslo vždy dál a dál své spásné heslo. A jaký kryl je v boji štít?

A kdo že pomoh’ vítězit? Jazyk. A podnes tam, kde rodiny kdy blaží mír a štěstí,

kde nelká v křivdě nevinný a kde se láska pěstí, – kde nad zlých chtíčů zvůlí zrádnou vždy pravda přec a právo vládnou,

ó rcetež, která moc to je, jíž zkvétá dílo pokoje? Jazyk. Než, ach, jak hyne dobra zrůst,

jak kletba tam se hostí, kde napuštěn je ten meč ust jen jedem zla a zlosti! Od první lži kdys vraha Kaina

kdo zná ta všecka lkání tajná, v nichž lidský duch kdy zakvílil, když šípy zlob mu v nitro ryl jazyk!

Kdo všecky slzy sčísti chceš a všecka naříkání, jež zavinila lesť a lež a msta a utrhání!

Jak mnohý v srdci zraněn klesl, a hořký bol i v hrob si nesl, byv ztupen, zrazen, oklamán! A kdo mu zasadil těch ran?

Jazyk. Nuž, ty, kdo víš, žes povolán ku výbornému boji a že máš stáť, jak kdys tvůj Pán,

vždy v čisté světla zbroji, ó dbej, ať šíří požehnání, ať dobro hájí, pravdu brání i tvoje slovo, tvoje řeč

a ať je čist ten živý meč: Jazyk.