Jest noc. Tmou hukot Rýnu zněl.
Ruch v Kostnici už ztich. Vše spí.
Jen v jedné z klášterních tam cel
bdí vězeň, zabrán v modlitby.
Dnes žije poslední svou noc
a ví, že není naděje.
Jen něco chvil a církve moc
co kacíře ho prokleje.
Žil pravdě, ved ku Kristu jen,
jen světlo Boží šířil v tmách.
A za to bude upálen,
zde v cizině, všem na postrach.
„Můj Ježíši, mou bídu zříš.
Jsem opuštěn. Jen Tebe mám.
Ó promluv, bouř v mém srdci ztiš
a při mně stůj, ať neklesám.“
Tak zaúpěl. Tak kleče lká.
Pojednou vstal. Byl silen zas.
Už jitra svit sem proniká
a v duši vězně klid a jas.
Hle, svatým vzdorem plá mu zrak
a ohněm reků září líc.
A Hus, byv sněmem souzen pak,
jde hrůzné smrti mužně vstříc.