V rovinách, v údolích klas zmizel po polích,
rok bude zas jako odkvetlým snem.
Pot marně neřinul, lid hladem nehynul,
zas svoje úrody vydala zem.
Zas se Bůh laskavě znal k svojí rodině,
smíš, srdce, mlčeti v posvátné hodině?
Nechať to hlaholí přes hory přes doly:
Hospodin kraluje, těšme se v Něm!
Nic ovšem v útěchu nezraje bez vzdechů,
zřel i rok tento dost zmařených snah;
v oddechu – ve práci, v chýši i v paláci
dost srdcem zmítal tu žal a tu strach.
Ale trud všechen, – ty zemřelých mohyly, –
přístrachy, pohromy, – strasti, jež zranily, –
lidstvu to zvěstuje: Hospodin kraluje!
Zachvěj se před Ním a pokoř se v prach!
K němu, jejž velebí zem i duch na nebi,
života jásot i smrtelný ston,
k Němu se tulíme. – Kterak Jej poctíme?
V srdcích mu postavme z věrnosti trÓn.
Lká-li kdo opuštěn v bídě neb v nemoci,
povzbuďme, potěšme slitovnou pomocí.
Slz rosa setřená ona pak znamená:
Hospodin kraluje! Láska toť On!
On naše síla je! – – Zraje, až dozraje
také ten život k dnům dobrým neb zlým;
úsilí šlechetná, nepravost nesčetná –
všecko to dospěje ku věčným žním. –
Pane, až pokyneš bledému anjeli,
aby již pokosil, co jsme tu zaseli,
dej, by i skonání vyznělo v plesání:
Hospodin kraluje! Na věky s Ním!