Čeští písmaři.

Znáte je – ty drsné zjevy z dob hořkých robot, han a běd? Tam v duši svatý žal a hněvy a v oku chrabré víry hled?

Srdce jen pro pravdu Boží jim tlukou, Písmo – to poctivou mozolnou rukou třímají nad české poroby mukou při pluhu, před pány, v žaláři! –

To bývali čeští písmaři. Znáte je – ty znalce Slova, jak mečem Ducha soků pych, jak vtipy kněžstva papežova

vždy vhánět znali do úzkých? Před soudy, pouta kde hrozí a rány, citují Písmo jen na všecky strany, často i chorálem překvapí pány

klidně a s úsměvem ve tváři. – To bývali čeští písmaři. Znáte je – lid nuzný, prostý? Jsou psanci svému národu,

a přec jen lidstva svaté skvosty vždy hájí oni: svobodu. „Vari, my nebudem porobky Říma! Vari, co ducha kde v okovy jímá!“

Tak z jejich hrdel a chýší to hřímá, ať si je tepe svět po tváři. – To bývali čeští písmaři. Znáte je – ty kněze z chýší,

to „apoštolstvo holoty“, jež slzou psalo v temnu skrýší v hruď lidu odkaz Jednoty? Po sklepích, doupatech, za bouřných nocí,

kolem ať slídili mstychtiví soci, proroctví naděje hlásali s mocí, jisti, den lepší že zazáří. – To bývali čeští písmaři...

Jich ducha dítky vymírají, anebo pláčou potichu, tak mnozí tím že pohrdají, co otcům bylo za pýchu.

Avšak i těm ze slz naděje zírá, z bolestí, jimiž věk tento se svírá, v plápolu novém až zrodí se víra, duch národa zas že se rozjaří

a zas budou čeští písmaři!