Bohu blíž.

Když půlnočně se nad zemí to tmělo a spánek trpitelům oddech nes, tu v moři věčnosti to zahučelo a starý rok on v tůni času kles.

Než, na východě tam se z mrákot noří, hle, anjelská jakási postava; kol čela jí jak jitřní zář to hoří – – toť Nový Rok, jenž zemi nastává.

Tvář anjela je rouškou zahalena a ruka drží knihu zavřenou; v té rukou Boží napsána jsou věna, jež naší snahy budou odměnou.

Den svítá. Anjel blíž a blíže kráčí; než, stále zastřen jeho obličej; a lidstvo vstříc mu volá v touze, v pláči: Jen štěstí přines nám! Jen štěstí dej!

Jen her a žertů dost chce mít krev mladá a klid, jen klid zas touží sešlý kmet; tu chudý zas jen jmění víc si žádá a chorý lká: Mé zdraví dej mi zpět!

Tam rodiče se o své dítky chvějí, tam na soupeře pomstu volá sok; a tak ty dítky prachu lkají, přejí a každý chce jen šťastný nový rok.

Host s nebe mlčí však. Až vytrh tiše z té svojí knihy jeden zlatý list, a ten když doletěl až k zemi s výše, moh každý na něm tato slova číst:

„Ať nesu vám, co blaží nebo souží, ať světlo plá neb smrť svým mečem tne, vše tomu srdci k dobrému jen slouží, jež vždycky věrně k svému Bohu lne.“

Ó duše lidská, rozuměj té báji. Jen v Bohu pramen všeho blaha měj, jen vše, co dnové další tobě dají, co úkol v škole spásy přijímej;

a pak, ať spatříš radosť vůkol kvésti neb nechať uložen ti těžký kříž, ten Nový Rok ti přines pravé štěstí, on přived tebe Bohu, Bohu blíž!