Co ztraceno jednou, to ztraceno,
a nadarmo člověk se vzpírá.
Než, srdce je proto tak sklíčeno
a proto se bolestí svírá,
že národ náš slavný kdys, mohutný tak
je nyní jak na moři zmítaný vrak
a naděje v budoucnost zmírá.
Což vzdělat v sad kvetoucí otcovskou zem,
z níž kdysi jen pustiny zbyly,
a v mozolné práci být vítězem,
to dovede Čech svojí pílí.
A v říši snah vědeckých statně si vést
a v umění získat si slávu a čest,
i k tomu je dosti v něm síly.
Však co z toho všeho? Co z umění, z věd,
když nejhorší z pohrom nás kruší!
Vždyť to je ta rána, ta běda všech běd,
ač přemnohý sotva ji tuší:
v dnech hrozných že škůdcové zlotřilí
nám páteř, nám karakter zlomili
a otrávili nám duši.
Kde věrnost je, stálá v dnech přízně i zlob?
Kde nezdolné pro pravdu vzdory?
Nám pomalu bohatýr husitských dob
už bude jen potrhlec chorý.
My chytřejší jsme teď. Co pravda, co klam!
Kam vítr, tam plášť! A kde zisk, pak jen tam!..
Tak zřídil nás kat z Bílé Hory...
Co zbývá? – Kdo přec už jsi vzpřímil svou šíj
a věříš, že Bůh si nás zhojí,
ty s otroctvím prodejných duší se bij
a neustaň v šlechetném boji.
A padneš-li beze všech vítězství stop,
nuž, padni a oddaně klesni v svůj hrob;
vždyť vykonals povinnost svoji.