Bděte!

Máť země zimní, bledou má již tvář; než, chladem vším, přes zamlžené hory hosť z nebe, jehož peruť samá zář, se jako cherub vznáší v naše sbory.

To advent, to advent se přiblížil zas a se rtů mu andělský hlaholí hlas: Slyš duše, slyš církvi, slyš světe, tvůj Soudce a Král volá: Bděte!

Jak málo kdy, jak za nejhorších dob, tak bouří lidstva srdce rozervané, chceť v pychu hrůzném Boha sklátit v hrob a na všech stranách oheň vzpoury plane.

Svět duchův on v zuřivou strojí se seč. Kdo zvítězí? Kristův, ten náš svatý meč či satana símě, to kleté? Kdož cit máte pro pravdu, bděte!

Ó slyšíš, země Husova, to ty? Zda srdce nepuká ti v žalném vzlyku? Kam dala’s slavných dob svých klenoty? Kam hesla předků, Božích bojovníků?

Což nevidíš, necítíš, jaký to duch tě vleče v svých temnot a okovů kruh a jaká tě bída teď hněte? Ach, aspoň, vy Sionští, bděte!

Ba, kde kdo jsi, ať jenom štěstí znáš neb trpíš víc, než tvoji bližní tuší, i ty to slyš a věrnou konej stráž, jdeť o to nejvyšší, o spásu duší.

Ať zavane svatého pokání děj v ta srdce, jež zpustošil hříchů nám rej, a spasení růže tam zkvete, jest jednoho potřebí: Bděte!

Tak mluví Advent k nám, ten z nebe hosť, jak hlasem strážných v jitra zasvitání. Ó prociť každý, čiň svou povinnosť, než přijde noc a marné bude lkání.

V té vichřici času kdo dlouho tu jist? Ach, pršíme všickni, jak se stromu list. Nuž, smrť než nás do prachu smete, vždy na stráži, bratří! Bděte!