Ach, jak tu letí léta,
jak všecko hyne tu!
Co na té zemi zkvetá,
vše má čas odkvětu.
A mdloba táhne kostmi
a rychle bělá vlas;
a marnost nad marnostmi –
toť lidských dnů je ráz.
Slast, již jsi znal co dítě,
ta mizí jako dým
a nejspíš opouští tě,
co miláčkem je tvým.
A mládí touha sněná
a jeho štěstí lesk
se rozpadá jak pěna
a zbývá trud a stesk.
Jak k spolku ku věčnému
si ruce tiskneme
a náhle konec všemu,
když nejšťastnější jsme.
Druh za druhem nám mizí
a často beze stop;
tak přes hroby jdem cizí,
až klesnem ve svůj hrob.
A přec – ať vše nám zničí,
nás nezdrtí ten zmar;
nám právě z něho klíčí
svět nehynoucích jar;
ráj útěchy, svět štěstí,
kdys vinou zavátý,
jenž znovu chce nám zkvésti
pod křížem Golgaty.
A zkvete! Čím víc hloží
a šaleb závějí,
tím víc v nás víry Boží
a svatých nadějí.
Ba, nechať časem všudy
jen noc a ssutiny,
tím blíž nám svítí v trudy
zář věčné otčiny.